Příběh zemědělce, který úspěšně navázal na rodinnou tradici a hospodaří dál

Autorský tým: Adéla Boháčová, Kristýna Komeštíková, Tereza Vlčková, Kristýna Vyhlasová, Lukáš Nezbeda
Pedagogické vedení: Mgr. Renata Špačková
Škola: ZŠ a MŠ Byšice, okres Mělník

Můj otec měl převzít statek, ale v roce 1951 jako syn kulaka nastoupil k technickým praporům. V Byšicích se nezdařil pokus o založení Jednotného zemědělského družstva. Můj otec nepřijal nabídku, že  ho pustí z vojny domů, když družstvo založí. Po vojně otec s dědou ještě několik let hospodařili. Děda mi popsal, jak na jeho statku proběhla kolektivizace: „Když jsem přijel z pole, stáli tam dva tři pánové v pláštích a že to tady zabírají. Já jsem vytáh na šajtroku bič a že jim zahrozím. On šáhnul do kapsy, vytáhl  pistoli a nezbylo mi nic jinýho než se podvolit. Zabrali koně, stroje, nezbylo tam nic.“ To, co naše rodina prožívala, nám pomáhala překonávat víra. Nikdy nezaznělo ten a ten za to může. Nezapomněli jsme, ale odpustili. Po převratu jsem se spolu se svým otcem rozhodl vrátit se k vlastní půdě. Budu rád, když v rodinné tradici budou pokračovat i mé děti.

Pamětnický příběh ve sbírce Paměť národa

Příběh Jiřího Štěpanovského - rozhlasová reportáž