Závěrečná prezentace pamětnických příběhů ze Středního Polabí

Slavnostní večer, na kterém zaznělo dohromady osm prezentací všech soutěžních týmů, se odehrál ve středu 30. září v kině v Brandýse nad Labem (původní březnový termín byl odložen kvůli epidemii). Žáky přivítala moderátorka Zdeňka Tichá a poté i starosta města Brandýs Nad Labem – Stará Boleslav, pan Vlastimil Picek, bývalý armádní generál. Veronika Stehlíková, koordinátorka projektu za Post Bellum připomněla, že cílem projektu je: najít pamětníka, natočit ho a příběh podávat dále. A to se povedlo všem! Každý tým se s prezentací příběhu popasoval po svém a každé vystoupení tak bylo originální. Celý večer měl živý náboj, zazněly autorské básně jedné z pamětnic, slyšeli jsme známé úryvky českého dabingu pamětnice-herečky, zhlédli přesvědčivé divadelní scénky a také se přímo od žáků dozvěděli, co všechno se díky projektu naučili a v čem se zdokonalili.

A o tom, jak hezké to bylo, svědčily slzy dojetí nejen na straně moderátorky, ale i slova porotce, historika Petra Ence: „Vybírat nejlepší je hrozně těžké, všechny týmy to krásně zpracovaly a snažily se, a já mám ty děti všechny stejně rád, protože ponesou náš odkaz a snahu o národní cítění dál.“ Nejlépe byl nakonec ohodnocen tým ze ZŠ Na Výsluní, který zpracoval příběh Jaroslava Selnera. Na druhém místě se umístili žáci ze ZŠ Vítezslava Hálka Odolena Voda (pod vedením paní učitelky Predigerové) s videoreportáží s pamětníkem Jaroslavem Mikolášem. Třetí místo připadlo žákům ze ZŠ Zeleneč (pod vedením paní učitelky Pavlíny Jurzykowské) za reportáž s panem Jaroslavem Křížkem. V porotě kromě historika Petra Ence zasedla pedagožka Marie Svobodová a novinář Petr Koukal.

A co si o projektu celkově myslí zapojení žáci? „Samotné rozhovory byly mnohem lepší než sto stran učebnice dějepisu, všechno se mi propojilo a začalo dávat smysl normalizace, okupace, sametová revoluce… Když prezentovala konkurenční skupina žáků, jejichž pamětník Jaroslav Selner se dnešního dne nedožil, tak mi tekly slzy.Celý projekt byl plný nových zkušeností a zážitků, rozhovory plné emocí a zajímavých zkušeností, včetně návštěvy v Českém rozhlase.“

Další dodává: „Z projektu jsem si odnesla třeba to, že historii nemůžeme brát jen takovou, jakou nám ji prezentují učebnice, že máme na historii nahlížet i z úhlu života obyčejných lidí a že sestříhat život člověka do reportáže trvající pár minut není jen tak… Byla to pro mne nádherná zkušenost do budoucna, nejen v projevu před publikem a zpracováním informací, ale i v tom, že bychom se měli zajímat o starší lidi. Měli bychom se jich ptát, protože to, co nám poví oni, jejich příběhy, se v učebnicích nedočteme. Získané zkušenosti jsem použila i u pohovoru na střední školu. A pomohly mi.“

A tak se tu projekt určitě nekonal naposledy.