Příběh paní Casarové, o odsunu Němců po druhé světové válce, který zažila paní Casarová ještě jako dítě

Autorský tým: Michala Stejskalová, Denis Korner, Eliška Láhrová, Martin Vrážel
Pedagogické vedení: Mgr. Jana Klíčová
Škola: ZŠ Vrchlického Šumperk

V roce 1947 jim řekli, že půjdou na odsun. Nachystali si věci a odjeli do Kyjova a odtamtud je odvezli do Svatobořic. Ve Svatobořicích měli být 14 dní a pak se měli dostat přes hranice. Po příjezdu se jim vysmáli, že budou rádi, když se odtamtud dostanou za 2 roky. Byli tam dva a půl roku. Když tam dojeli, bylo jich tam asi 10 na otevřeném náklaďáku a zdálky viděli pozorovací věže a velký tábor, kde byly samé dřevěné baráky a dřevěné, drátěné dvojité ploty. Dověděla se, že jich tam bylo 1050, samí staří, nemocní nebo postižení lidé. Nikdy neviděla taková postižení. Byli to všechno Němci, kteří neměli kam jít. Ani Německo je nechtělo. V každé rodině byl někdo, kdo byl nemocný, a o kterého se musel někdo postarat. Byli tam lidé bez noh, kteří chodili o klacku nebo po čtyřech jako zvířata. Bylo to strašné.

 

Pamětnický příběh ve sbírce Paměť národa